Wolf lament

     Wolf lament je krátká povídka, na kterou jsem pyšná. Je to moje dílko, s kterým jsem spokojená. Původně mělo mít i pokračování a jakousi návaznost na příběh. Ale prozatím jsem se rozhodla, že to nechám tak a časem se uvidí... 

     Za časů krále Ansteye, kdy venku rozkvétaly první květy, zelenaly stromy a ptáci se navraceli domů, žil bohatý obchodník Fennris se svou chotí a ročním synem ve městě Narri.

     Jednou v odpoledních hodinách chůva vezla v kočáře obchodníkova syna Thäranna na procházku do lesa. Najednou se před ní objevily dvě ozbrojené postavy zahalené v temném oděvu. Nemilosrdná povaha a touha po prolití lidské krve dohnala neznámé pohrát si s chůvou, které nepomohlo ani to málo šperků a pár zlaťáků, co měla u sebe. Tou chvíli se prašná cesta zbarvila rudou krví. Ženu znetvořili, zabili a nakonec okradli. Tělo nechali ležet bez života v mokré trávě po předchozím dešti.
     Když se vrahové chtěli vrhnout na kočár s křičícím dítětem, zvedl se vítr, koruny stromů si začaly šeptat slova, kterým nikdo nerozuměl. Násilníci však vycítili, že něco přichází, něco zlého. Pocit nebezpečí rostl a tak nechali dítě dítětem a uprchli do temných zákoutí lesa. Nastal klid. Kočár zůstal stát pod korunami stromů, jen jejich šepot a hučení řeky pár kroků od místa činu se neslo tichem.

     Na obloze, kdy slunce unaveně zalezlo do svých mračných peřin, vysvitly první hvězdy a v blízkém okolí se stále nikdo neobjevil. Jen v křoví se něco pohnulo. Zlaté oči hleděli na kočár s hladným dítětem. Čenich vztyčený ve snaze zavětřit... snad kořist?
    Ne, i když je šelma, má srdce matky. Pomalým našlapáním se vydala ke kočáru. Byl nízký, lehce mohla položit hlavu na jeho okraj, kde uviděla křičící lidské mládě. Pomalu k němu položila čenich a nasála jeho pach. Pak se za měsíčního svitu odebrala s dítětem lehce sevřeného v čelistech do svého skalního úkrytu, kde se o ně starala jako o své vlastní mládě.

     Tou dobou se Fennris a jeho žena strachovali o své dítě. Snad polovina města se rozhodla v noci dítě hledat, ale marně. Do lesa se za chladné noci nikdo neodvážil. Následující den, hned co slunce nabralo síly a začalo vylézat zpátky na oblohu, se otec Thäranna se skupinkou mužů vydali prohledávat les. Nalezli mrtvé tělo služebné a prázdný kočár. Svitla jim však naděje, že jsou na stopě a dítě brzy najdou, ať už mrtvé nebo zázrakem živé.
     A stalo se tak za několik hodin. V jednou skalním doupěti našli mladou vlčici, jak zahřívá nemluvně. Její srst byla překrásná, měděné až zlatavé barvy, oči upřené na vetřelce. Chtějí ji snad ohrozit?
     Otec dítěte byl šťasten z nalezení syna, i když byl obchodník a viděl ve vlčím kožichu velký zisk, byl dojat nad zázrakem, který se přihodil. Nechal vlčici naživu. Poděkoval ji, i když nevěděl, jestli mu rozumí. Vlčice rozuměla. A doufala, že bude o dítě dobře postaráno.

     Uplynuly roky a z Thäranna se stal dospělý muž. Tou dobou obyvatelé města Narri začali objevovat nejrůznější zákoutí svého světa, začali navazovat přátelství i nepřátelství mezi odlišnými rasami, učit se dovednostem různých národů…

     Za slunečního dne, kdy se starý muž vydal k lesu za různými bylinami, se mezi stromy ukrývalo něco hladového. Vyčkávalo na vhodný okamžik zaútočit na bezbranného člověka. Ten nastal, když muž byl otočený k bestii zády. Ta nečekala ani vteřinu a skočila po své kořisti. Zuby měla ostré tak, že rozervaly stařešinovo maso během malé chvíle. To hladové zvíře se nažralo a následně odešlo s flákotem masa v tlamě.
     Když se Thärann dozvěděl, že jeho otce zabila nějaká příšera z lesů, rozhodl se vydat krvelačnou bestii najít spolu s jedním lovcem a blízkým přítelem. Věděl, že se šelma ukrývá v lese, krvavé stopy, jak si odnášel kus masa, ho zavedli k řece. Tam stopu ztratil. Nevěděl však, že ho monstrum do této chvíle sledovalo a následně se skrylo… Byl tak blízko.

     Kolem okolo muži nacházeli jen zajíce, jeleny, srny a jiné, ale žádné neodpovídalo jejich představě krvelačného monstra. Pak narazil na skalní úkryt, u kterého byla malá louže krve. Jako mávnutím kouzelného proutku si Thärann představil, co té bestii provede. Žádné rychlé zabití. „Pěkně pomalá a bolestivá smrt za zabití mého otce...“ pomyslel si.

     Šelma zpozorovala příchod neznámých, přestala trhat maso zajíce, popostrčila své tři mláďata do kouta a sama se postavila mezi vetřelce a své děti. Zavětřila, poznala pach jednoho z nich, ale v jeho očích plála nenávist. Jeho ruce svíraly provaz. Pomalu se s lanem blížil k vlčici. Thärann byl přesvědčen, že bestii našel. Křičel na ni, dožadoval se pomsty a jakési spravedlnosti. Nevěděl však, že to ona mu tehdy zachránila život, když málem stal objetí vrahů a že se zrovna ona starala o jeho křehké tělo.
     Vlčice vycítila nebezpečí, prosila o slitování, aniž by věděla, z jakých činů se provinila. Muž však nerozuměl kňučení, které vlčice vydávala… Vytasil dýku. Pomstychtivost mu zaslepila úsudek. Spolu s lovcem se na nebohé zvíře a na její mláďata vrhli. Vlčice, i když nerada, své děti bránila, ale oni byli silnější. Strhl se krutý boj mezi lidmi a vlkem. Za pláče šelmy dvě z mláďat zabili. Třetí se ji podařilo vynést ven a utéct. Ale lovci ji byli v patách. Jeden z šípů ji zasáhl. Její krev značila lovcům cestu, kterou se vydala. Věděla, že to je její konec, ale i tak ze všech sil, i přes tu krutou bolest, kterou ji způsobil lovcův šíp, se snažila chránit své poslední mládě. Ukryla ho a sama se vydala vstříc svému osudu. Lidé ji polapili a odvedli. Následně ji stáhli pomalu z kůže a ořezávali každý kousek jejího umučeného těla, i když její tlukot srdce dávno utichl.